Říká se, že láska je slepá. Opravdu to platí až do posledního puntíku. Zažili jste někdy naprosto slepou lásku? Byli jste až po uši zamilovaní a nehlo s vámi absolutně nic? Prostě jste si tím vztahem museli projít až do samého dna, i kdyby vás měl rozedrat do morku kosti?
Své by o tom mohla vyprávět moje nejlepší kamarádka Klára. Našla si ženicha ihned po návratu z vysoké školy do rodného města. A ne ledajakého. Ženich to byl o generaci starší, rozvedený a se třemi dětmi. Klára byla ale jako umanutá. Každý večer s ním, za týden už u něj v bytě. Poslouchala báchorky, jak neměl štěstí na ženské, všechny byly do větru a o domácnost se nestaraly. Jen ona je ta pravá.
Ač se Kláře všichni snažili oči otevřít, bylo to jak hrách na zeď házet. Klára si stála na svém, po měsíci už přestávala komunikovat, plně pohlcená do nového světa hospodyně svého miláčka.
On odešel kdysi dávno z učňáku, všichni se na něj spikli, dělal jen příležitostné práce, které mu nikdo nechtěl ani nakonec zaplatit. Než se Klára nadála, pracovala, aby za miláčka zaplatila nájem. Přes den uklízela a vařila, měl žaludeční vředy a musel mít speciální stravu.
A šlo by to tak dál, kdyby se Klára tak strašně nesnažila. Aby si přivydělala, uvolila se, že pojede na týden pracovně do Mnichova. Jenže nastal jakýsi zádrhel a místo odletu se akorát po půlnoci vracela domů k miláčkovi. A nestačila se divit. Za dveřmi jejich bytu byl hlahol, co hlahol, byl to opilecký chechot a smích a do toho slyší svojí lásku, jak povídá: „a víte, že ta nána to všechno zaplatila? Teda, to je lepší jak vyhrát ve sportce. Vaří, pere, uklízí, prachy nosí, všechno platí, takovou husu aby pohledal!“ Kláru začne mrazit. Otevře potichounku dveře a přes škvíru nakoukne do obýváku. Tam jede zábava v plném proudu. Plný stůl jídla, chlastu, a v obnaženém klíně jejího miláčka se zrovna svíjí nějaká rezavá krasavice. Klára jen tiše opouští bojiště. Je zraněná a srdce jí krvácí. Ještě dlouho si bude u rodičů v jejich zázemí hojit své rány na duši.
